Josef KundrátPro studentyPedagogická psychologieDalší okruh
Specifika pedagogické psychologie. Vymezení pedagogické psychologie, začlenění v systému psychologických a edukačních věd. Metody zkoumání, aplikace. Vzdělání a výchova.
Co byste po prostudování měli umět - vymezit pedagogickou psychologii a odlišit ji od příbuzných oborů, které mají podobný název - popsat, kde obor stojí v systému psychologických a edukačních věd, a uvést argumenty pro různá zařazení - vysvětlit, čím se liší pedagogicko-psychologické poradenství a školní psychologie a kde se každé z nich provozuje - popsat metody zkoumání v oboru a etická specifika výzkumu ve školním prostředí - rozlišit pojmy vzdělávání, výchova, edukace a vzdělání ve starším i současném pojetí
Tento předmět je koncipován jinak, než jak se pedagogická psychologie učí na pedagogických fakultách. Důvodem je odlišná výchozí výbava posluchačů.
Absolvent psychologie se s tématy tohoto předmětu může setkat ve více rolích:
jako školní psycholog nebo pracovník PPP a SPC, tedy přímo v povolání, pro které je obor teoretickým zázemím
PPP je pedagogicko-psychologická poradna, SPC speciálně pedagogické centrum. Obojí jsou školská poradenská zařízení, tedy pracoviště stojící mimo školu. Podrobněji v oddíle 7.
v klinické a poradenské praxi, kde se školní obtíže, školní neúspěch a vztahy ve třídě objevují jako zakázka nebo jako pozadí jiných obtíží
Pedagogická psychologie (anglicky educational psychology) používá pojmový aparát z oborů psychologických i pedagogických. Navíc je ve vztahu k oborům aplikovaným, které mají podobné názvy a mohou se snadno zaměnit. Proto je potřeba nejprve se zabývat otázkami terminologie. Tomu věnujeme pozornost zejména proto, že narazíte na zdroje (časopisy, knihy), konference, nabídky zahraničních stáží a kurzů, které mohou být z oblasti vašeho zájmu, ale mohou se jmenovat jinak, než jim říkáme u nás.
Pozor zejména na následující dvojice:
| Termín | Co znamená |
|---|---|
| educational psychology | pedagogická psychologie, teoretický i aplikovaný obor |
| school psychology | školní psychologie, disciplína vázaná na práci psychologa ve škole |
| instructional psychology | psychologie vyučování, užší zaměření na proces výuky |
| learning sciences | interdisciplinární pole spojující psychologii učení, kognitivní vědu a technologie ve vzdělávání |
| educational science(s) | v českém překladu edukační věda, tedy zastřešení pro celé pole, nikoli pro psychologickou disciplínu |
Rozdílné je také zařazení oboru v různých tradicích. Pedagogická psychologie patří mezi speciální teoretické disciplíny (Ďurič, Bratská, 1997). V anglosaských zemích bývá řazena mezi disciplíny aplikované (např. Sprinthall, 1994). Dříve existovala snaha zařadit ji mezi samostatné hraniční disciplíny, tak ji viděl například V. Příhoda. Zařazení mezi speciální psychologické vědy vychází z nomenklatury získávání vědeckých hodností.
Nomenklatura získávání vědeckých hodností je úřední členění vědních oborů, podle kterého se udělovaly vědecké hodnosti (CSc., DrSc.) a podle kterého se dodnes odvíjejí obory habilitačních a jmenovacích řízení. Zařazení oboru v takovém seznamu je administrativní rozhodnutí, ne odborný argument, a proto se může rozcházet s tím, jak obor vidí sami badatelé.
Poznámka k názvu předmětu. Někdy se setkáte s předmětem Edukativní psychologie, v české odborné literatuře se ustálil název pedagogická psychologie. Oba názvy odkazují k témuž, „edukativní“ je z anglického educational. U zkoušky i v odborném textu používejte pedagogická psychologie.
Pedagogická psychologie využívá poznatky z jiných oblastí psychologie, především z obecné a vývojové, dále z psychologie osobnosti a ze sociální psychologie. Metodologicky sdílí nástroje s psychometrikou a s psychologií práce a organizace.
Bývá uváděna jako jedna z disciplín edukační vědy, mezi které patří obecná pedagogika, andragogika, didaktika, filozofie a sociologie edukace, sociální pedagogika, speciální pedagogika a další (Průcha, 1997, s. 28).
Edukační věda. Interdisciplinární a integrovaná věda o edukaci. Průcha pro ni používá název moderní pedagogika. Ta je objektivní komplexní vědou, na rozdíl od tradiční pedagogiky, která je normativní. Zabývá se edukačními procesy, které se odehrávají v edukačním prostředí a s využitím edukačních konstruktů.
Normativní obor stanovuje, jak se má postupovat, a opírá se přitom o hodnoty a ideály. Objektivní neboli deskriptivní obor popisuje a vysvětluje, jak věci skutečně probíhají, a své závěry opírá o data. Rozdíl je otázkou důrazu, protože každá věda o vzdělávání nakonec ústí do doporučení. Jde o to, odkud si pro ně bere oprávnění.
Didaktika. Věda o teorii vyučování. Zkoumá a doporučuje postupy, jak úspěšně vzdělávat. Rozlišuje se obecná didaktika a didaktiky oborové (didaktika matematiky, didaktika cizích jazyků).
Psychodidaktika. Integrovaný obor, který svědčí o tom, že edukační procesy je potřeba vysvětlovat jak z hlediska obsahového (pohled didaktiky), tak z hlediska procesuálního (pohled psychologie). Mezi známější psychodidaktické teorie patří Bloomovo mastery learning (více Průcha, 1997, s. 131–138).
Mastery learning, česky zvládající nebo též mistrovské učení. Model B. S. Blooma ze 60. let, podle kterého téměř každý žák dokáže zvládnout učivo na vysoké úrovni, pokud dostane dost času a odpovídající podporu. Učivo se rozdělí na malé celky, po každém následuje ověření a žák postupuje dál teprve po zvládnutí předchozího. Proměnnou tedy není výsledek, ale čas potřebný k jeho dosažení. Vrátíme se k tomu v okruhu 9 u zásady dokonalého zvládnutí.
Speciální pedagogika. Překrývá se s pedagogickou psychologií u tématu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Více probereme v okruhu 11.
Sociologie výchovy a vzdělávání. Dodává pedagogické psychologii kontext nerovností ve vzdělávání, kterému se věnujeme v okruhu 4.
V literatuře nenajdeme jedinou závaznou definici. Uvádíme tři, které se navzájem doplňují.
Pedagogická psychologie zkoumá psychologické aspekty vzdělávání a výchovy (souhrnně edukace) lidí různého věku, nejen dětí a mládeže. Studuje psychologické předpoklady různých pojetí edukace, zkoumá způsoby realizování různých pojetí edukace a jejich dopady na osobnost vzdělávaných a vychovávaných lidí v situacích pedagogického typu.
— Mareš (2013)
Nauka o psychologických zákonitostech permanentního a cyklického procesu vzdělávání a výchovy dětí i dospělých.
— Ďurič
A pracovní vymezení, se kterým budeme v tomto kurzu zacházet:
Pedagogická psychologie je věda, která se zaměřuje na využití psychologických poznatků pro efektivní průběh učení, výcviku a vzdělávání. Pomáhá pedagogům při určování vzdělávacích cílů a při volbě a používání metod učení.
Doplňující charakteristiky:
Rozsah poznatků je poměrně široký:
Předmětem jsou psychologické zákonitosti výchovně vzdělávacího procesu.
Užší pojetí. Proces učení, který je řízen a ovlivňován zvenčí, a vše, co se kolem tohoto procesu odehrává. Jádrem je didaktický trojúhelník: učitel, žák, učivo.
Širší pojetí. Navíc zahrnuje:
Nejednotnost souvisí s nejednotností samotného vymezení této vědy. Ďurič, Bratská a kol. rozlišují pět skupin názorů:
Pedopsychologie je starší označení pro psychologii dítěte. Dnes se s ním setkáte prakticky jen v historických textech, jeho obsah převzala vývojová psychologie.
Poznámka ke zkoušce: chci, abyste rozuměli zakotvení tohoto předmětu v systému sociálních věd a v praxi a stručně jej uměli vysvětlit. Není potřeba umět doslova vyjmenovat všechna vymezení a obory uvedené výše.
Výzkumné metody pedagogické psychologie vznikaly v průběhu historie spontánně, podle potřeb výzkumné praxe. Tradičně je dělíme do dvou skupin.
Pozorování, rozhovor, psychologický experiment (laboratorní, přirozený, terénní), dotazník, psychologické testy, sociometrie, analýza činnosti a produktů.
Výsledky lze hodnotit kvantitativním nebo kvalitativním způsobem. Pro využívání výzkumných metod platí totéž co pro další psychologické vědy: jejich volba závisí na cílech výzkumu a na předmětu zkoumání.
Uvedené dělení je tradiční a stále funkční, ale nepokrývá to, co v oboru za poslední dvě desetiletí převládlo. Doplňte si k němu:
intervenční studie s kontrolní skupinou, zpravidla s randomizací na úrovni tříd nebo škol, protože jednotlivce ve třídě nelze randomizovat nezávisle
Označuje se to jako clusterová randomizace. Důvod je praktický i statistický. Novou metodu výuky lze ve třídě těžko zavést jen pro polovinu žáků, a žáci téže třídy si navíc nejsou nezávislí, protože sdílejí učitele, vrstevníky i klima. Analýza to musí zohlednit, jinak vycházejí falešně přesvědčivé výsledky.
longitudinální sledování kohort, které jediné umožňuje oddělit vliv školy od vlivu zrání
Kohorta je skupina osob, které sdílejí určitou zkušenost ve stejném období, například všichni žáci nastupující do prvních tříd v jednom školním roce. Longitudinální design sleduje tytéž osoby opakovaně v čase, na rozdíl od průřezového, který porovnává různě staré skupiny v jednom okamžiku.
metaanalýzy a přehledové studie účinnosti, z nichž nejznámější je syntéza Johna Hattieho pracující s velikostmi účinku
Metaanalýza statisticky slučuje výsledky mnoha samostatných studií do jednoho souhrnného odhadu. Velikost účinku vyjadřuje sílu vlivu nezávisle na velikosti vzorku, takže dovoluje srovnávat různé studie mezi sebou. Hattie shromáždil stovky metaanalýz školních intervencí a stanovil orientační práh přibližně 0,40, který podle něj odpovídá běžnému ročnímu pokroku žáka. Opatření pod touto hranicí prý nestojí za zavádění. Práh je užitečná pomůcka a zároveň terč metodologické kritiky, ke které se vrátíme v okruhu 10.
analýzy velkých mezinárodních datových souborů: PISA, TIMSS, PIRLS
PISA (Programme for International Student Assessment, OECD) měří od roku 2000 každé tři roky čtenářskou, matematickou a přírodovědnou gramotnost patnáctiletých, tedy schopnost použít znalosti v běžných situacích. TIMSS a PIRLS pořádá mezinárodní asociace IEA a obě jsou navázané na školní kurikulum: TIMSS měří matematiku a přírodní vědy ve 4. a 8. ročníku, PIRLS čtenářskou gramotnost ve 4. ročníku. Česká republika se účastní všech tří.
videostudie vyučovacích hodin s kódovacími schématy, které navazují na starší tradici strukturovaného pozorování (Flandersova analýza interakce)
Flandersova analýza interakce (N. A. Flanders, 60. léta) je systém deseti kategorií, do kterých pozorovatel v pravidelných intervalech zaznamenává, co se ve třídě právě děje, například výklad učitele, otázka učitele, odpověď žáka, ticho. Výsledkem je časový profil hodiny. Tento přístup poprvé umožnil komunikaci ve třídě měřit a porovnávat mezi předměty, ročníky i zeměmi.
experience sampling a deníkové metody u žáků a učitelů, které zachycují prožívání v reálném čase a nezatížené vzpomínkovým zkreslením
Experience sampling znamená, že účastník je v náhodných okamžicích během dne vyzván (dnes zpravidla aplikací v telefonu), aby krátce zaznamenal, co právě dělá a jak se cítí. Metoda obchází to, že zpětné hodnocení „jak mi bylo minulý týden ve škole“ je silně zkreslené aktuální náladou a několika výraznými okamžiky.
I v pedagogické psychologii je třeba věnovat pozornost etickým otázkám spojeným s výzkumem. Školní prostředí je na ně přitom citlivější než laboratoř, a to ze tří důvodů:
Systém poradenských služeb má podle vyhlášky č. 72/2005 Sb. dvě úrovně, které se často zaměňují:
Školská poradenská zařízení, tedy pedagogicko-psychologické poradny (PPP) a speciálně pedagogická centra (SPC). Stojí mimo školu, pracují v nich poradenští psychologové a speciální pedagogové. Vydávají doporučení k podpůrným opatřením, které je pro školu závazné. SPC se zaměřují na děti s konkrétním druhem zdravotního postižení, PPP na širší spektrum obtíží včetně specifických poruch učení, výukových a výchovných obtíží a kariérového poradenství.
Školní poradenská pracoviště, tedy specializovaní pracovníci přímo ve škole. Vždy zde působí výchovný poradce a školní metodik prevence, což jsou zpravidla učitelé s rozšířeným úvazkem a specializačním studiem. Podle možností školy dále školní psycholog a školní speciální pedagog.
Charakteristickým rysem oproti práci v PPP je, že školní psycholog je součástí instituce, kterou zároveň pomáhá měnit. To přináší výhodu důvěrné znalosti prostředí a možnost preventivní a systémové práce, a zároveň otázky, které zátěž zvyšují: komu psycholog odpovídá, jak nakládá s mlčenlivostí vůči vedení školy a učitelům a jak si udrží nezávislou pozici. Tomuto tématu se podrobněji věnuje předmět Pedagogicko-psychologické poradenství.
Podle Grecmanové (1998) lze pojem vzdělávání chápat dvojím způsobem. Všichni máme zafixováno spíše první pojetí, které je však už dnes zastaralé:
Vzdělávání je proces získávání a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických dovedností, rozvoje rozumové stránky osobnosti, jejího myšlení a paměti.
Vedle takto pojatého vzdělávání pak stojí výchova, která znamená vytváření mravních, estetických, tělesných a pracovních schopností a návyků.
Donedávna se podle tohoto dělení hovořilo o tzv. vzdělavatelnosti či vychovatelnosti a analogicky o nevzdělavatelnosti či nevychovatelnosti u dětí s mentálním postižením. Těmito termíny byly označovány děti, které byly osvobozovány od povinné školní docházky.
K terminologii. Starší literatura na tomto místě používá výraz „mentální retardace“. V českém školském prostředí se dnes užívá mentální postižení, MKN-11 pracuje s označením poruchy intelektového vývoje a DSM-5 s pojmem intellectual disability. Posun v názvosloví má i věcný obsah: současná klasifikace zohledňuje vedle inteligenčního kvocientu také adaptivní fungování, tedy jak si člověk vede v běžném životě. Celý tento oddíl je proto sám o sobě dobrým příkladem toho, jak se mění nejen slova, ale i to, co se jimi popisuje.
Školský zákon č. 561/2004 Sb. tuto kategorii opustil: všechny děti se vzdělávají podle svých schopností a možností. Novelou účinnou od 1. 9. 2016 systém navíc přestal pracovat s kategorizací dítěte a přešel k podpůrným opatřením v pěti stupních, na která má dítě nárok (§ 16 školského zákona, vyhláška č. 27/2016 Sb.). Změna je věcná, ne kosmetická: dřívější logika hledala, do jaké kategorie dítě patří, současná se ptá, jakou podporu potřebuje, aby se mohlo vzdělávat spolu s ostatními. Podrobně v okruhu 11.
§ 16 školského zákona je paragraf o podpoře vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Vymezuje, co jsou podpůrná opatření, jejich pět stupňů podle míry náročnosti a postup, jakým se přiznávají. První stupeň poskytuje škola sama, druhý až pátý se poskytuje na doporučení školského poradenského zařízení.
Vzdělávání znamená proces všestranné humanizace a kultivace člověka. Neomezuje se pouze na intelektovou složku, ale spojuje všechny složky výchovného působení. Vzděláváním se zde míní trvalý proces, při kterém dochází k přípravě člověka pro jeho specificky lidské úkoly, za které se považuje poznávání a tvorba nových hodnot. Ještě obecněji lze hovořit o přípravě na plnění užitečné občanské role v lidském společenství.
V případě tohoto pojetí jsou pojmy výchova a vzdělávání rovnocenné a lze je používat jako synonyma. Souhrnně se pro ně užívá pojem edukace.
Pojem vzdělání chápeme jako výsledek všech procesů a činností zaměřených na utváření člověka. Přitom neznamená pouze sumu vědomostí, ale také zlepšení orientace, akceptování nových hodnot, duševní zralost, rozvinutí emocionální i volní stránky, zvýšení citlivosti pro kulturu a umění.
Výstižná se zdá být myšlenka, že vzdělání je to, co v nás zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili.
Poznámka k tomuto citátu. V českém prostředí se výrok tradičně připisuje Karlu Čapkovi, doložený zdroj v jeho díle se ale nenachází. Jde o mezinárodně rozšířený aforismus kolující v různých podobách od dvacátých let 20. století. Einstein jej v projevu z roku 1936 uvedl výslovně jako slova nejmenovaného vtipálka, jinde bývá připisován Édouardu Herriotovi nebo B. F. Skinnerovi. Použijte to jako drobnou ukázku toho, jak vzniká a udržuje se nepřesná atribuce. Stejný mechanismus se v pedagogické psychologii týká i některých populárních „poznatků“ o učení, ke kterým se dostaneme v okruhu 10.
| Pojem | Co označuje | Povaha |
|---|---|---|
| výchova | v užším pojetí formování mravní, estetické, tělesné a pracovní stránky | proces |
| vzdělávání | v užším pojetí rozvoj rozumové stránky, v širším totéž co výchova | proces |
| edukace | zastřešující pojem pro výchovu i vzdělávání | proces |
| vzdělání | to, co z edukace zbude v člověku | výsledek |
Okruh 1 vymezuje pole, ve kterém se budeme pohybovat. Následující okruhy s ním souvisí následovně:
Obor a jeho zařazení: pedagogická psychologie, educational psychology, školní psychologie, school psychology, edukační věda, moderní pedagogika, tradiční pedagogika, didaktika, oborové didaktiky, psychodidaktika, mastery learning, speciální pedagogika
Aplikace: pedagogicko-psychologické poradenství, školské poradenské zařízení, PPP, SPC, školní poradenské pracoviště, výchovný poradce, školní metodik prevence, školní psycholog, školní speciální pedagog, podpůrná opatření
Předmět a metody: didaktický trojúhelník, situace pedagogického typu, bezděčné učení, metody odhalovací, metody zpracování údajů, sociometrie, intervenční studie, clusterová randomizace, longitudinální design, kohorta, metaanalýza, velikost účinku, PISA, TIMSS, PIRLS, videostudie, experience sampling
Edukace: edukace, vzdělávání, výchova, vzdělání, vzdělavatelnost, vychovatelnost
Navazuje v okruhu 2: edukační realita, edukační procesy, edukační konstrukty, edukační prostředí, kurikulum, skryté kurikulum, RVP (rámcový vzdělávací program, závazný státní dokument), ŠVP (školní vzdělávací program, který si podle RVP tvoří každá škola), klíčové kompetence, školní klima, psychosociální klima třídy